Tom a jeho cesta

Bez Vladimíra bych byl v prdeli

Vladimíra znám už několik let. Na Facebooku jsem dohledal, že se s ním „přátelím“ od března 2017. Pro mě ale není jen osobní fitness trenér. Je to i mentální kouč, tak trochu psychoterapeut a hlavně kamarád.

Když mě požádal, abych napsal článek o své proměně, dlouho jsem to odmítal. Nechtěl jsem to odbýt. Cítil jsem, že pokud něco napíšu, musí to být upřímné. Něco, co bude mít sílu. Něco, co může pomoct nebo inspirovat i další lidi, kteří se životem plácají tak, jako jsem se kdysi plácal já.

Byla doba, kdy jsem se bál skoro všeho. Bál jsem se neúspěchu, bál jsem se ozvat, bál jsem se říct svůj názor, bál jsem se kritiky. Nevzal jsem si prostor. Nevzal jsem si slovo. A hlavně – nevěřil jsem si.

Ve škole jsem byl ten typický „studijní typ“. Dobré známky, ale nulová odvaha. Doma v bezpečí za počítačem, v tělocviku spíš na lavičce než na hřišti. A čím víc jsem nevěřil sobě, tím víc jsem věřil okolí. Co si myslí druzí, bylo důležitější než to, co si myslím já. Neustále jsem se porovnával – a vždycky jsem z toho vycházel hůř.

Dnes už vím, že to byla hloupost. Vladimír ve mně viděl něco, co jsem já sám neviděl. Nějaký potenciál. A postupně mě vedl malými kroky dál, i když jsem často pochyboval.

Zlom přišel v roce 2019, kdy jsem běžel svůj první Spartan Race na Lipně. Upřímně? Nešel bych do toho. Vladimír mě do toho v podstatě dokopal. Ale doběhl jsem. A když jsem mu poslal fotku medaile, napsal mi větu, kterou si pamatuju dodnes: „Vidíš? Teď víš, že máš na víc, než sis kdy myslel.“ V tu chvíli mi došlo, že to se mnou myslí vážně. A že nechci zklamat – ani jeho, ani sebe.

Pak přišly další závody. Ale mnohem důležitější věci se začaly dít mimo ně. Přestal jsem se přizpůsobovat okolí a začal jsem si věci nastavovat podle sebe. Začal jsem jít víc do sebe. A hlavně – začal jsem cvičit pravidelně.

Disciplína. Pravidelnost. Na první pohled jednoduchá slova, ale málokdo ví, co doopravdy znamenají. Společně s Vladimírem jsme ve mně vybudovali něco, co jsem předtím neměl – odolnost a vnitřní sílu. Bojovníka, který se vydal na cestu.

Z tlustého kluka, kterému se lidi na seznamkách posmívali, se postupně stal někdo, kdo se už nebojí ukázat. Oversized trička, která schovávala tuk, vystřídala tílka, která ukazují svaly. Myslel jsem si, že cvičení změní moje tělo. Ale ve skutečnosti změnilo celý můj život. Začalo se mi dařit ve vztahu, v práci i v dalších oblastech.

Došlo mi něco nepříjemného, ale důležitého: zlepšování sebe sama je jediný projekt, za jehož neúspěch si člověk může sám. Není to lehké. Ale právě to je na tom to důležité.

Fitko je pro mě dneska něco jako ostrůvek štěstí. Vstávám v pět ráno a těším se na trénink. A když vidím své vrstevníky – unavené, otrávené, bez energie – jsem rád, že už mezi ně nepatřím.

Dnes se snažím obklopovat lidmi, kteří mě posouvají. Lidmi, kteří inspirují, kteří na sobě pracují a kteří nečekají, co jim život dá, ale sami ho aktivně tvoří.

A přitom vím, že jsem pořád teprve v polovině cesty. Vladimír říká, že mám na víc. A já tomu dnes už věřím taky.

Díky

Autor: Tomáš Syrový