Roman: z 150 kg na 88 kg

Už od základní školy jsem moc neřešil, co jím, jak vypadám a celkově jak se o sebe starám. Neřešil jsem úrazy, klouby ani zdraví. Vždyť jsem byl mladý, tak proč bych to taky řešil. Vydrželo mi to docela dlouho – celou střední školu i část vysoké školy. Velmi rád jsem hrával florbal a jezdil na kole. Takže pohyb a správná životospráva přece jsou, že ano?

Na střední škole začaly přibývat úrazy, obzvlášť při florbalu. Stále jsem tomu nevěnoval pozornost. Vždyť není nic zvláštního, že se člověk při sportu zraní. Alespoň bylo víc času na počítačové hry. Ano, od pár lidí jsem slýchal, že bych měl možná shodit pár kilo, ale co – vždyť to přece není potřeba. Chodil jsem do školy, odpoledne si dal nějaký sport a večer jsem sedl k počítači, pořádně se najedl a do rána hrál s kamarády hry.

Tehdy jsem se moc často nevážil a ani si nevážil sám sebe. Zpětně si uvědomuji, že tělu jsem dával opravdu zabrat. Když má váha přesáhla 125 kg, bylo to už docela vidět, i přesto, že měřím 188 cm. Pořád jsem slýchal, že bych měl se svou postavou něco dělat. Tak jsem si, i když nerad, řekl: „Dobře, asi na tom něco je.“

Začal jsem pít méně sladkých nápojů, omezil nezdravé jídlo, ale jedno zůstalo – špatné stravování. Půl dne nejíst, někdy ani celý den, a večer vyplenit ledničku.

Několikrát jsem to na popud ostatních zkoušel změnit, ale když jsem po čase atakoval váhu 150 kg, bylo jasné, že to úplně nefunguje. A tehdy přišel zlom. Řekl jsem si: „Dost. S tímhle musíš něco udělat.“ Věděl jsem, že to není zdravé a že to nemůže být dobré ani pro klouby, kosti a celkové zdraví.

Aniž bych si něco studoval nebo četl, začal jsem svou proměnu. Věděl jsem, že přes diety to nepůjde. Mám rád jídlo, hlavně klasickou českou kuchyni. Takže mi nezbývalo nic jiného než se nad tím opravdu zamyslet. Došlo mi, že musím zapojit pohyb, zdravější stravu a změnit přístup. Sedl jsem k internetu, hledal informace o pohybu, zdravém životním stylu a snažil se z toho vzít to, co by mohlo fungovat pro mě.

Uvědomil jsem si, že celé je to hlavně o nastavení v hlavě – a za tím si stojím dodnes. Pokud si to člověk v hlavě nepřepne a nezačne o tom přemýšlet jinak, polovina úspěchu je pryč. Místo diet jsem se rozhodl začít pravidelně jíst a vyváženěji než dřív. Pro mě to znamenalo naučit se režim: snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře, druhá večeře.

K tomu jsem přidal pohyb. Zkoušel jsem běh, i když při mé váze to moc nešlo – spíš střídání běhu s chůzí. Dobře jsem také věděl, že Coca-Cola a další sladké nápoje mi nepomáhají, takže jsem je vyřadil a omezil pečivo. Neodpíral jsem si všechno, ale když jsem věděl, že večer půjdu do restaurace nebo na pivo, snažil jsem se přes den jíst lehčeji.

A ono to začalo fungovat. Váha šla dolů. Bylo to úžasné. Schody se chodily lépe, oblečení mi bylo volnější, florbal i kolo šly lépe. Řekl jsem si, že takhle budu pokračovat.

Přidal jsem pravidelné běhy a domácí cvičení. Bývalý kolega z práce za mnou přišel s tím, jestli bych nechtěl zkusit Spartan Race. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Prohledal jsem internet a řekl si: „Jdu do toho.“ Byl to sprint – naprosto úžasný, ale pro mě extrémně vyčerpávající. A přesto to byla láska na první kopec. Řekl jsem si, že tohle chci dělat. Jen musím dát ještě pár kilo dolů.

Začal jsem běhat každé ráno, cvičit doma, ale váha se zastavila na 119 kg a níž už nešla. Bohužel s úbytkem váhy přišly i zdravotní komplikace – žlučníkové kameny. O žlučník jsem přišel a než se přišlo na správnou diagnózu, byly to dva hodně krušné měsíce. Po návratu z nemocnice jsem si stoupl na váhu a ta ukázala 108 kg.

Řekl jsem si, že všechno zlé je pro něco dobré. Rozhodl jsem se, že se nenechám stáhnout zpět a půjdu dál. Od té doby každý den běhám, cvičím a závody Spartan se staly mou pravidelnou víkendovou aktivitou. Začal jsem běhat Age Group, kde se mi začalo dařit, a o to víc jsem si byl jistý, že to má smysl.

Přišel další úraz – při florbalu. Díky němu jsem ale poznal svou nynější manželku. Tehdy byla instrumentářkou na sále při mé operaci a jakmile jsem viděl ty oči, bylo jasno. Začala mě podporovat a stala se mým hnacím motorem. Spartan se stal součástí našeho života. Ranní běhy se prodlužovaly, tréninky také. Člověk si při tom vyčistí hlavu a je mu potom úžasně.

Přišly zahraniční dovolené – jak jinak než Spartan Trifecta víkendy – a také úspěchy. V roce 2024 jsem absolvoval Mistrovství světa ve sprintu na Hvaru, kde jsem skončil pátý ve své kategorii. A to pro mě znamenalo strašně moc. Když jsem si uvědomil, jakou cestu jsem prošel a kolik práce za tím bylo.

Dnes už vím, že to není o čísle na váze. Je to o tom, jak se člověk cítí, jak si váží sám sebe a co je ochoten pro sebe udělat. Je to o nastavení v hlavě, o prioritách a o vytrvalosti.

Nejdůležitější je pro mě rodina – rodiče, manželka a syn. Bez jejich podpory by to nešlo. Mám kolem sebe úžasné lidi, kteří mi dodávají energii jít dál.

Spartan Race je pro mě srdcová záležitost a druhá rodina. O to víc jsem hrdý, že dnes mohu Spartan Race reprezentovat jako Ambassador pro rok 2026. Nesmírně si toho vážím a vím, že to, co dělám, má smysl.

Díky závodům jsem také poznal skvělý tým OCR Veverky pod vedením Vladimíra Veverky. Děkuji za to, že v nové sezoně budu jeho součástí a po více než deseti letech budu běhat nejen za sebe, ale i za tým.

Závěr

Romanův příběh sdílím i přesto, že jsem mu na jeho cestě osobně nepomáhal. Věřím, že může někoho nastartovat ke změně, dodat motivaci a ukázat, že když se chce, tak to jde. Proto jsem ho poprosil, aby svůj příběh sdílel.

Romane, děkuji za důvěru.

Vladimír Veverka
Osobní trenér a výživový poradce