Můj první půlmaraton v životě

28.03.2026 jsem absolvoval svůj první půlmaraton v životě.
A rovnou jsem si nastavil cíl — dát to pod 2 hodiny.

Věděl jsem, že musím držet tempo okolo 5:35/km, abych se pod tu hranici dostal. Upřímně? Nevěděl jsem úplně, co od sebe čekat. Nejsem klasický běžec. Běhám většinou jednou týdně, takže se za žádného velkého běžce nepovažuju.

Ale miluju výzvy.
A miluju zkoušet nové sporty a závody.

Právě to mě na tom baví nejvíc — vystoupit z komfortní zóny a zjistit, co člověk zvládne fyzicky i mentálně.

Magické číslo 8000

Ještě před startem jsem cítil, že tenhle závod bude speciální.

Moje startovní číslo bylo 8000.
Pro někoho jen obyčejné číslo, ale já to bral jako znamení a dobrou energii před závodem.

Měl jsem hodně pozitivních vizualizací o tom, že to zvládnu. Představoval jsem si tempo, atmosféru, doběh do cíle i moment, kdy uvidím čas pod 2 hodiny.

A právě tohle mi ve sportu hodně funguje.

Když si člověk dokáže pozitivně nastavit hlavu, tělo často následuje.

Síla vizualizace a manifestace

Spousta těchto vizualizací a manifestací může pro někoho znít jako klišé.

Ale víte co?
Funguje to.

Před závodem jsem si často představoval, jak běžím svoje tempo, jak zvládám těžké chvíle a jak probíhám cílem pod 2 hodiny. Nešlo jen o motivaci. Šlo o nastavení hlavy.

Když si člověk předem nastaví pozitivní myšlení, přijde na závod klidnější, jistější a víc připravený zvládat krizové momenty.

Před každým závodem si začni hledat pozitivní věci:

• pozitivní myšlenky
• silné momenty z tréninku
• důvody, proč to zvládneš
• hudbu, která tě nakopne
• cokoliv, co tě naladí na úspěšný závod

Protože ve chvíli, kdy tělo začne zpomalovat, hlava rozhoduje o všem.

A právě tam se láme závod.

Úžasný zážitek a nová zkušenost

Musím říct, že Pražský půlmaraton byl neskutečný zážitek.
Skvělé počasí, perfektní atmosféra a obrovské množství pozitivní energie kolem celé trati.

Všechno běželo přesně tak, jak jsem si manifestoval.

A nakonec?
Cíl splněn.

Můj oficiální čas byl 1:59:03.

Měl jsem z toho obrovskou radost, ale hlavně vděčnost za další zkušenost do života.

Atmosféra, kterou musíš zažít

Jedna věc mě překvapila opravdu hodně.

Vždycky jsem si myslel, že Spartan Race jsou obrovské a masivní akce. A jsou.

Ale na Pražském půlmaratonu bylo přes 17 tisíc lidí.

To je neskutečné.

Co mě bavilo úplně nejvíc, bylo množství lidí kolem trati, kteří fandili. Prakticky pořád člověk slyšel podporu, hudbu, potlesk a energii od lidí.

Tohle ti v těžkých chvílích strašně pomůže.

Další obrovské plus je samotná Praha.

Běžet takový závod v jednom z nejkrásnějších měst na světě má prostě svoje kouzlo. Atmosféra historického centra, nábřeží a celé město plné běžců vytváří něco, co člověk jen těžko popisuje.

Síla týmu OCR Veverky

Velké díky patří našemu týmu OCR Veverky.

Bylo skvělé mít tam parťáky z týmu a vědět, že v tom člověk není sám. Rozhodně mi to dodalo další energii a sílu hlavně v těžších chvílích závodu.

Sport je sice individuální výkon, ale silný tým kolem tebe dokáže strašně moc.

Takže děkuju všem, co běželi, i těm, kteří nám jen fandili kolem trati nebo na dálku. I tohle člověk během závodu vnímá víc, než si možná myslí.

Běžci jsou neskutečně pozitivní komunita

Co mě opravdu překvapilo, byla běžecká komunita.

Uvolnění lidé, pozitivní nálada, podpora mezi běžci… žádné ego, žádné přetvářky. Prostě komunita lidí, kteří chtějí něco udělat pro svoje tělo i hlavu.

A je vidět, že běh má obrovský vliv na psychiku.

Za mě je běh základ skoro všech sportů:

• buduje kondici
• disciplínu
• mentální odolnost
• práci s dechem
• schopnost zvládat nepohodlí

Kolem 17. kilometru přišla realita

Do nějakého 17. kilometru se mi běželo skvěle.

Pak ale přišel moment, kdy tělo začalo říkat:
„Zpomal.“

Najednou chtělo běžet nižší tempo, než jsem potřeboval držet. Jenže já věděl, že pokud chci dát čas pod 2 hodiny, musím držet svoje tempo 5:35/km dál.

A přesně v tu chvíli nastoupila hlava.

Řekl jsem si:
„Chlape, prostě makej. Zvládneš to.“

A přesně tohle znám ze Spartan Race.

Hlavně z Beastu, kdy už člověk běží čistě na morál, nohy bolí, energie dochází, ale hlava tě prostě musí dotlačit dál.

Právě tam člověk zjistí, že limity jsou často mnohem víc v hlavě než v těle.

Sport jako cesta

Čím víc sportů zkouším, tím víc si uvědomuju jednu věc:

Nejde jen o výkon.
Nejde jen o medaile nebo časy.

Sport člověka formuje.

Učí:

• disciplíně
• pokoře
• práci pod tlakem
• zvládat bolest a nepohodlí
• věřit si i ve chvílích, kdy tělo chce skončit

A právě proto chci dál zkoušet nové závody a nové výzvy.

Protože každá zkušenost tě posune.

Vladimír Veverka
Osobní trenér a výživový poradce